Nález
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009, ve kterém je
konstatováno následující: „Přestože
položení předběžné otázky je věcí komunitárního práva, za určitých okolností její
nepoložení v rozporu s tímto právem může přivodit i porušení ústavně
garantovaného práva na zákonného soudce. Je totiž třeba mít na zřeteli
fakt, že předpokladem
oprávnění podat ústavní stížnost je vyčerpání všech prostředků, které zákon k
ochraně stěžovatelova práva poskytuje. O porušení práva na zákonného
soudce půjde v případě aplikace komunitárního práva tehdy, kdy český soud
(jehož rozhodnutí již nelze napadnout dalšími opravnými prostředky, které
poskytuje podústavní právo) nepoloží předběžnou otázku ESD svévolně, tedy v rozporu s principem
právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Ústavní soud uvádí, že
za výkon svévole považuje i takové jednání soudu poslední instance aplikujícího
normy komunitárního práva, které zcela opomene položit si otázku, zda by měl
soud vznést předběžnou otázku k ESD, a její nepoložení řádně neodůvodní včetně
posouzení výjimek, které vypracoval ve své judikatuře ESD. Jinými slovy, jde o
případ, kdy soud nebere vůbec v potaz pro něj závaznou existenci kogentní
úpravy obsažené v článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství.
Jak Ústavní soud uvedl v bodě 22 nálezu sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. ledna
2009 "Jde o svévoli, jestliže: (1) Došlo k zásadnímu porušení povinnosti
předložit předběžnou otázku. O zásadním porušení se dá mluvit v okamžiku, kdy
rozhodující soud posledního stupně měl sám pochybnosti ohledně správného
výkladu komunitárního práva, přesto se však neobrátil na ESD (pozn.: dříve
Evropský soudní dvůr, dnes Soudní dvůr Evropské unie), (2) Rozhodující soud se
úmyslně odchýlil od ustáleného výkladu dané otázky ESD, ale přesto nezahájil
řízení o předběžné otázce a (3) Neexistovala (nebo zatím neexistuje) ustálená
judikatura ESD k dané otázce nebo tato judikatura nepokrývá celou problematiku.
Neexistenci ustálené judikatury Spolkový ústavní soud dovozuje ze skutečnosti,
že danou otázku lze vyložit odlišně, nežli tak učinil soud aplikující
komunitární právo v daném případě" (Bobek, M.: Porušení povinnosti zahájit
řízení o předběžné otázce podle článku 234 (3) SES. Praha, C.H. Beck, 2004, s.
49).
V nálezu sp. zn. II. ÚS 1658/11 ze dne 29. listopadu
2011 Ústavní soud dále odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva
(dále jen "ESLP") ve věci Ullens de Schooten a Rezabek proti Belgii
ze dne 20. září 2011, č. 3989/07 a 38353/07, v němž ESLP vyvodil, že čl. 6
odst. 1 Úmluvy ukládá vnitrostátním soudům povinnost odůvodnit z pohledu
aplikovaného práva svá rozhodnutí, kterými odmítá předložit předběžnou otázku.
Funkce ESLP pak spočívá v zajištění toho, aby před ním zpochybňované rozhodnutí
o odmítnutí bylo náležitě odůvodněné s ohledem na výjimky stanovené judikaturou
Soudního dvora.
